Dita Pullmannová

Dita Pullmannová

Představujeme Ditu Pullmannovou, zakladatelku Dočasky De De...další parťák našeho projektu Se psem mě baví svět.

Celý můj život i mě, baví svět se psem.
U nás doma se vždy lepily psí chlupy na ponožky, poletovalo peří z papoušků nebo se zapichovaly do koberce piliny z křečků. Každá čtyřnohá bytost z ulice cupitala po našem starém lině v kuchyni a my jsme doma všechny tvorečky milovali.
Často jsem postávala u sámošek a hlídala, jesti ten uvázaný pes nečeká náhodou moc dlouho a neodešla, dokud si ho přišel pán odvázat.
Tak nějak mi docházelo, že moje pozornost a ochranitelský pud patří hlavně pejskům, štěňátkům a všem možným hafanům, zatímco na miminka v kočárku jsem se dívala poněkud rozpačitě.
Když moji přátelé cinkali půlitrama v restauraci, seděla jsem na schodech venku a sháněla číslo na odchyt ptáků pro právě vypadlé mládě poštolky z hnízda. Když mi táta v dětství nedovolil psa, kradla jsem mu z lednice turistický salám a krmila tajně psa sousedovi.
Zkrátka mě to vždycky táhlo ke studeným čumáčkům a hebkým tlapkám.
Čas plynul a přestalo mi stačit, starat se jen o své psy a cítila jsem, že chci svoji pomoc směřovat i těm, kteří nemají takovou havaj, jako ti moji v našich peřinách, hltala jsem příběhy a příspěvky o opuštěných, týraných a nešťastných psech, zírala jsem a nechápala, čeho je schopen člověk a na židli počítače jsem nervozně vymýšlela, jak aspoň některým pomoct. Začalo to pár dekama, pytlem krmení a dobrot a náhoda mě zavedla do Azylu Zvíře v tísni Kateřiny Šimkové, kde jsem s ní a jejími zachráněnými azyláčky strávila asi 3 hodiny, hltala jejich osudy a drbala a mazlila, kam jsem dosáhla. Odjížděla jsem s nedefinovatelným pocitem - ta holčina mi tenkrát učarovala a to, co z ní vyzařovalo, mě nabilo snad nejvíc v životě.
Vím, že v tento den jsem se postavila na start něčeho, co mému životu dalo smysl s alarmujícím obrovským "S" .
Pak to začalo. Poznala jsem realitu dnešních útulků, hrůzu a bezmoc těchto koncentráků, místo jedné fenky jsem odvezla dvě, nešlo to jinak a za týden, kdy jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na ty, co zůstali za mříží, jsem jela znova. A zase. A další psi byli doma.
Seznámila jsem se s výrazem Dočasná péče, místem, kde je pejsek přechodně umístěn, než najde trvalý domov. Jasně, to je ono! Nemusí být v rezavé kleci a nechat se žrát blechama zaživa. Může být "jako" doma a najít ty pravé majitele, ano, tohle je cesta.
Do cesty mi vstoupila Dominika, byla sběhlejší, měla zmáknutou inzerci, dělala dočasky. Dneska už ani nevím jak, ale najednou jsme byly dvě. Hledaly jsme dočaskáře, lidi, k nimž se dají ubytovat nešťastní bezdomáčci. Napsala nám jednou Vlastička, prý vezme "dočasku" kdykoliv a cokoliv. Fajn a už k ní frčel Ferda. Prostě všechno se rozeběhlo v bohužel nikdy nekončící kolotoč záchran.
Během dvou let jsme si vybudovaly síť spolehlivých dočaskářek, přijímáme pejsky z útulků, ulice, vyhozené, opuštěné, mladé, staré nemocné, u nás nejdete opravdu od každého něco. Vysoké nároky mám na vetrinární péči, pejsci od nás opravdu chodí domů po kompletním veterinárním ošetření, standartně vykastrovaní, očkovaní, čipovaní, odčervení, ošetření proti blechám, ovšem mnohdy u nás podstoupí i různé operace, které jsou prostě nutné. Máme velmi propracovanou inzertní síť, nové majitele pečlivě prověřujeme a v budoucnu zůstáváme v kontaktu.
Ona totiž proměna zadredovaného uzlíčku nervů, třesoucího se pod stolem a čekajícího ránu ve zdravého, sebevědomého pejska s úsměvem kolem celé hlavy, je to nejsilnější a nekrásnější, co v naší snaze o lepší život psích bezdomovců, můžete zažít.
Víte, to je tak obrovsky smysluplná nádhera, kterou prostě pochopíte, až když ji prožijete na vlastní kůži. To je ten motor, který nás mocně pohání a nikdo mi nikdy nevymluví, že nejupřímnější a nejbezelstnější ksichtík na světě, má právě čumáček, kterého jste zachránili.
Je mi jasné, že záchranou pejska nezměním svět, ale dobře vím, že jemu změním svět navždy. A to největší smysl našeho počínání.
Vaše Dita